Postřehy z Etiopie – nové výzvy i staré tradice

Etiopie čelila suchu a
hladomorům, které decimovaly obyvatelstvo především v 80.
letech.

Potom v čele státu
stanul Meles Zenawi s opět
represivním autoritářským způsobem vlády.

Poslední parlamentní volby
v r. 2015 vyústily v protesty a demonstrace především
ve státech Oromia a Amhara, lidé bojovali proti korupci, chybějícím
pracovním příležitostem a nedostatku autonomie v jednotlivých
regionech.

Proti demonstracím brutálně
zasahovaly ozbrojené složky, v říjnu 2016 bylo během
protestu poblíž Addis Abeby zabito několik set lidí, následně
byl vyhlášen výjimečný stav, který trval až do srpna 2017.

Nepokoje pokračovaly.
V březnu 2018 byl jmenován premiérem Abiy Ahmed, jenž
zastupuje nejpočetnější etiopské etnikum Oromo, což se stalo
poprvé v dějinách země.

Také poprvé v historii
Etiopie se stala předsedkyní parlamentu žena Muferiat Kamilová,
stejně tak prezidentskou funkci zastává Sahle Work Zewdeová.

Přestože došlo k nadějným
změnám, v zemi přetrvává nespokojenost opozičních hnutí
a mezietnické roztržky.

Zároveň se ale rozvíjí
turismus, buduje infrastruktura, staví se nové silnice, hotely i
obytné čtvrti, rozšiřují se kontakty odborníků na mezinárodním
poli.

Etiopii jsem navštívila
koncem loňského roku za účelem návštěvy psychiatrické
konference konané v rámci regionálního setkání Světové
psychiatrické asociace. Konference měla název Integrativní
přístup k duševnímu zdraví v primární péči –
evidence, zkušenosti a inovace.

Zúčastnili se jí odborníci
z několika desítek zemí, kromě mnoha afrických států jako
Nigérie, Uganda, Ghana, Súdán, Sierra Leone, JAR, také lékaři a
výzkumníci z Evropy, Kanady, USA, Ruska, Indie, Argentiny,
Austrálie a dalších zemí.

Kromě přednášek zaměřených
na neurobiologický výzkum a farmakoterapii duševních onemocnění
zazněly příspěvky věnující se psychoterapii, výzkumu empatie,
attachmentu, tedy důležitosti raného citového přilnutí, výchovy
v raném dětství, prevenci poruchového chování v dětství
a v adolescenci.

Velmi zajímavé byly
přednášky zaměřené na specifickou problematiku přístupnosti
psychiatrické a psychologické péče a stigmatizace duševně
nemocných, která se týká nejen rozvojových zemí.

Řečníci se také věnovali
oblastem nerovnému přístupu ke zdravotní péči v závislosti
na sociálním postavení a pohlaví, problematice psychických
poruch žen během těhotenství a kolem porodu, posttraumatickým
stresovým poruchám v důsledku násilného chování během
ozbrojených konfliktů, ale i agrese v rodinách.

Také transkulturním
aspektům, roli spirituality a náboženství v přístupu
k psychickým poruchám a onemocněním.

Z přednášek vyplývalo, že
potřeba péče o duševní zdraví je v Africe stejně jako na
jiných kontinentech obrovská.

Kromě klasických duševních
poruch a následků traumatu a chudoby i sem začínají dopadat
důsledky globalizace a moderního životního stylu nesoucí s sebou
úzkosti, rozvoj osobnostních poruch, sebepoškozování, poruchy
příjmu potravy, závislosti na návykových látkách etc.

Ukazuje se, že přestože
lidé žijí v odlišném kulturním kontextu, tak touží po
podobných věcech a čelí podobným strachům.

Rozvoj duševních potíží
bez dostatečné péče s sebou nese další socioekonomické
problémy i do budoucna.

Přesto
má Afrika zhruba jednoho psychiatra na 1,5 milionu obyvatel a
většina afrických zemí vydává méně než 1% z celkových
výdajů na zdravotnictví na oblast duševního zdraví.

Během pobytu jsem navštívila
i psychiatrickou kliniku v Addis Abebě. I když místní
lékaři pracují v poměrně bídných podmínkách s velmi
špatným materiálním zázemím, tak dle vlastních slov ošetří
až stovky pacientů týdně, mají zde i specializované ambulance
zaměřené např. na závislosti na návykových látkách, na
psychotická onemocnění, podávají tady moderní antidepresiva a
antipsychotika, dokonce i léky u kterých je potřeba pravidelně
monitorovat jejich hladinu nebo krevní obraz, to vše se snaží
zajistit.

Zároveň i přes nedostatek
času a prostoru poskytují psychoterapii, a to také ve skupinové
podobě, mají také sociální pracovníky, kteří jsou schopni
s pacienty pracovat i v terénu.

Entusiasmus jim nechybí, i
když finančně strádají.

Mají rozvinutou spolupráci
s kanadskou univerzitou, která jim vysílá na stáže mediky a
mladé
lékaře a naopak etiopští studenti a lékaři mají možnost
poznat péči o duševní zdraví v kanadských podmínkách,
většinou prý nemají tendenci v Kanadě zůstávat, ale snaží
se získané poznatky realizovat
doma. Myslím, že taková
výměna zkušeností je nezastupitelná.

Etiopané se zároveň stále
neobejdou bez pomoci humanitárních organizací. Vzhledem ke
klimatickým podmínkám a dalšímu vysychání Afriky se do
budoucna dají očekávat další katastrofy.

Stejně jako jiné africké
země nemá Etiopie rozvinutý průmysl a služby, převážná
většina obyvatel je odkázaná na zemědělství, svými produkty
není schopna konkurovat vyspělým zemím.

V Etiopii také začínají
stavět své továrny Číňané, stejně jako sem dováží své
výrobky a likvidují tím místní tradiční produkci.

Místní se snaží maximálně
vytěžit z rozvíjejícího se cestovního ruchu, někdy jsou
schopni si říkat i o obrovské sumy peněz za nedostatečné
služby.

Vzhledem k chudobě a
nedostaku práce se snaží využít každé příležitosti obživy.

Dá se s nimi ale
smlouvat.

Etiopie je neskutečně
kulturně bohatá země a stojí za návštěvu. Uchvátily mě i
skalní kostely v Lalibele a horské kláštery v jejím
okolí, kde můžete zažít autentickou spiritualitu etiopských
ortodoxních křesťanů.

Etiopie byla jednou z prvních
zemí, jež přijaly křesťanství
za státní náboženství.

Jejich
prožívání víry se i přes veškeré politické otřesy nezměnilo
a zdá se, že především na venkově v křesťanských
oblastech je pro lidi stále velkou oporou a tmelem komunity.

Není zde článek celý?