Tomáš Sedláček chytil Grebeníčkův slovník a pustil se do boje s církví. Halíkovi tím moc nepomohl

Důtka, kterou udělil pražský arcibiskup Dominik Duka profesorovi a knězi Tomáši Halíkovi, přivedla ekonoma Tomáše Sedláčka k potřebě vynést v Hospodářských novinách nad katolickou církví příkrý soud. Hned v titulku čteme cosi o „sexuálních bulimicích“, což hned od počátku ukazuje, že půjde o poněkud nižší úroveň debaty. Kdyby nešlo o Hospodářské noviny a vyzdvihovanou televizní celebritu, tak by šlo jen o běžný plk.

Bohužel je to ale plk ověnčený ze všech stran pompou našich intelektuálních salónů. Tudíž nezbývá, než se tomuto plku věnovat. (Odkaz na článek TS je na konci textu.)

Předně, pan Sedláček si ke svému paušalizujícímu útoku na církev už nemohl vybrat horší dobu. Ve sněmovně právě probíhá děsivý proces. Komunistům se plní jejich sen, že s pomocí hnutí ANO znovu okradou církve. Jedná se přitom o facku právnímu státu, neboť jde o zdanění náhrady za ukradený majetek. To je tedy chvíle, kdy Tomáš Sedláček vyráží jako rytíř do boje proti „sexuálním bulimikům“.

Věcně legitimní pasáž Sedláčkova článku, totiž snaha zastat se Halíka v jeho sporu se současným konzervativním vedením pražské arcidiecése, je zcela shozena tím, že autor postavil Halíka proti církvi, tedy jakoby celé církvi. Jenže tak situace, pokud je známo, nestojí. Halík je stále v církvi a nejspíš je v ní i proto, že značná část kněží této církve přemýšlí v mnoha ohledech podobně jako on. Kupříkladu současný papež. Jenže Sedláček si to chce rozdat s celou církví, protože se podle něj až po krk noří v sexuálních skandálech a hlásá názory, jež patří do středověku. Inu, nevím, zda má z takové obhajoby profesor Halík radost, to je na něm. Normální křesťan z toho radost mít nemůže, neboť je to lež. Středověký je způsob, kterým Sedláček všechny hází do jednoho pytle.

Klíčovou pasáží, která dobře ukazuje Sedláčkovu „erudici“ ohledně církve je tato:

„Středověk byl dobou, kdy víra měla moc. Díky víře měla moc i církev. A chovala se podle toho. Bránila svou lež (kterou považovala za pravdu) skrze potírání protivníků, kterým zakazovala jistým způsobem přemýšlet. Církev teď nastavuje často svou milou, tolerantní, hodnou tvář. Ale z veliké části je to tak proto, že byla přesně do této role (díkybohu) zbytkem společnosti vtlačena. Byla „kastrována“, protože byla nebezpečná a zneužívala svého postavení. Tak jak se to dělá s krajně nebezpečnými jedinci.“ Nakonec Sedláček píše, že církev „povětšinou šíří svou středověkou tmu, ze které se zbytek světa už naštěstí probudil.“ 

Publicista Matyáš Zrno si na Twitteru udělal z těchto výroků příhodnou legraci. Prezentoval tyto výroky slovy: „Četli jste už nejnovější výplod o církvi od Grebeníčka?“ Načež v dalším tweetu napsal: „Ha, tak já se spletl. On to napsal Tomáš Sedláček v Hospodářkách, ne Grebeníček v Halo Novinách.“ Tím skvěle vyjádřil, že vzdělání Tomáše Sedláčka v oblasti evropských kulturních dějin se blíží dutému prázdnu a právě proto jeho výroky tolik připomínají hodiny dějepisu na základní škole v době tuhého komunismu. Navíc tato dutost i značná nadutost způsobují, že je neinformovanost pana Sedláčka obrovsky slyšitelná.

Tak jen stručně, pane Sedláčku. Tím hlavním přínosem církve od starověku až po začátek novověku bylo to, že přenesla přes temná staletí kulturu a civilizaci antického Říma až do novověku. Zejména právní systém, tehdejší poznatky vědy a větší část antické literatury, z níž se dnes můžeme těšit. Pravda, menší část antické literatury se do Evropy musela vrátit přes muslimský svět, neboť ji v klášterech mniši neopisovali. Ale ta hlavní linie klasické a judaistické tradice vstoupila do naší kultury skrze církev, v níž od Jeronýma, Augustina, Boëthia, Cassiodora, Isidora ze Sevilly až po Tomáše Akvinského se táhne červená nit velikosti myšlení a kulturních výkonů evropské civilizace, jež církev uchránila v dobách stěhování národů a barbarizace.

Církev a její moc nejsou žádnou určující nemocí středověku. Naopak, právě díky církvi evropská kultura přežila středověk. Křesťanská církev polidštila barbary a mezi nimi i naše předky. Zároveň s tím se ale i barbaři ocitli v církvi. Nejde zakrýt, že v církvi byli i barbaři. Ale kultivačnímu účinku evangelií navzdory.

Díky církvi do evropské kultury vstoupila obecná gramotnost, vzdělávání a nakonec i humanismus. I samotná renesance, neboli vlastní kořen našeho moderního světa, nevznikla v opozici vůči církvi. Ona vznikala kromě paláců, dílen a škol i přímo v církvi. Obrazy renesančních mistrů to skvěle dokládají. Ani Jan Hus nestál v Kostnici proti nějakým zabedněným tmářům. Stál tam mimo jiné i proti intelektuální špičce tehdejší Evropy v čele s filosofem a teologem Jeanem Gersonem, kancléřem pařížské Sorbonny. Je tragédií, že se nedorozuměli.

Středověkou církev, která měla podle Sedláčka moc, tvořilo tisíce místních autorit, které byly dohromady spojeny myšlenkou univerzálního křesťanství, což je hodnotový a institucionální prazáklad dnešní evropské integrace. A soutěžení církevní moci se světskou mocí přineslo západnímu světu myšlenku dělby moci, na níž stojí dnešní liberální politický systém. Přitom světští panovníci se rovněž považovali za syny církve.

Všichni víme o inkvizici a upalování, což jsou ovšem až pozdní vynálezy a jejich exekuční část vykonávala moc světská. Tyto výstřelky nejde hájit, ale smysl pro proporce by nás měl vést spíš k tomu, abychom napravili falešný a vulgarizující pohled na církevní dějiny a dějiny Evropy.

Zatímco historická část Sedláčkova hanopisu se nese jen ve znamení prosté nevědomosti, tak tu je ale i druhá část, která se týká samotné „sexuální bulimie“ a ta je prostě nestydatá. Tomáš Sedláček ve shodě s lidovou náturou, jakou známe třeba u voličů Miloše Zemana, pranýřuje církev na základě principu kolektivní viny. Podle něj církev nemá co mluvit o sexuální morálce, když je sama tak sexuálně hříšná a měla by se věnovat pokání. Individuální charakter každé takové viny ho asi nenapadl a chce rovnou pokání po celé církvi. Navíc Sedláček píše: „Jejich pokusy mluvit lidem do sexuální morálky jsou podobné, jako kdyby někomu jídelníček sestavoval bulimik.“

Je naprosto jasné, že sexuální skandály jsou pro kredit církve těžkou ranou. Málokdo si to asi uvědomuje lépe, než papež František. To ale nijak nesouvisí s učením a mravoukou, která se týká těch, kteří chtějí věřit v Boha podle učení církve. Jestli někdo nechce přijmout katolickou sexuální morálku, tak je v západním světě přeci zcela svobodný a nikdo ho neomezuje. Jinými slovy, je to věc svobodné volby a názoru. Církev má naprosto stejné právo na hlásání svých názorů na sexuální morálku, jaké má i Sedláček.

Sexuální delikty existují v celé společnosti, ovšem v církvi jsou velmi markantní vzhledem ke vzdělávací povaze instituce a předchozímu ódiu svatosti jednotlivých pachatelů. To je děsivý problém a žádný případ nejde nikdy zamést pod koberec. Někteří biskupové se o to snažili a vymstilo se jim to. Stejně tak je ale děsivá i možnost, že se z odhalování skandálů stane mediální mánie, která může vést k likvidaci nevinných osob.

A také vede, jak je vidět v článku TS, k paušalizujícímu odsouzení celého lidského kolektivu podle principu kolektivní viny. V České republice se přitom tyto případy dosud prakticky nevyskytovaly. Už proto, že v době, k níž se třeba v Irsku nebo v Americe současná odhalení váží, byli naši čeští kněží vesměs zavření ve vězení, nebo pracovali v podřadných profesích. A i ti, co byli ve farnostech, byli pod nepřetržitou státní kontrolou a bojovali o samotné bytí a nebytí církve. Církev v době komunismu nebylo prostředí, které by přitahovalo devianty nebo nemorální a cynické osoby. Proto se mi jeví Sedláčkův článek v našich souřadnicích jako nemístný.

Nakonec ještě k té důtce. Spor, který se odehrává mezi arcibiskupem a některými kněžími, z nichž je Halík nejvýraznější, je odrazem hluboce rozdělené společnosti. Pro toto rozdělení je příznačné, že účastníci mají sklon zacházet do mezních poloh. V tomto případě máme tou mezní polohou na mysli právě tu důtku. Kázání probošta Piťhy o tom, jak nás budou už brzy ovládat homosexuálové, bylo za hranicí zdravého rozumu a říkalo si o kritiku a tato kritika přišla i ze samotné církve.

Je smutnou skutečností, že kardinál Duka reprezentuje spíše jakousi zemanovskou a klausovskou mentalitu než mentalitu, která je v běžných pražských farnostech převažující. Kardinál Vlk byl z jiného těsta a i v církvi je – a dokonce i vždycky byla – pluralita. Nejsem v tomto ohledu znalec, ale řekl bych, že větší slovo má i pro české katolíky papež než arcibiskup. Navíc nejde ani náhodou o tak tvrdé dělení, jako v široké české veřejnosti. Problém nemáme tudíž v jedné církvi, nýbrž především v české společnosti, která je značně kontaminovaná toxicitou nenávisti, strachu a potlačování západního konceptu svobody. Tento jev začal u antiradarového šílenství eskaloval po nástupu dezinformačních webů a ostré antiliberální propagandy. Po nástupu současných autoritářů v čele státu ještě více graduje.

Kdyby chtěl Tomáš Sedláček kritizovat pouze Dukovu důtku, bylo by o čem mluvit. Když to ale takhle po buransku vzal rovnou s celou církví, a to včetně překroucení její dějinné role, tak k tomu nejde mlčet.

Článek Tomáše Sedláčka najdete zde:

Středověk trvá a (za)kázání sexuálních bulimiků

Právě v této době potřebujeme nezávislá média. Podpořte nás prosím a objednejte si předplatné Revue FORUM ZDE. Děkujeme!

Není zde článek celý?