Turecké tanky, kurdští teroristé a syrská hádanka

V Sýrii, jak se zdá, končí válka, jež zdaleka nebyla jen válkou občanskou. Nešlo jen o snahu svrhnout režim Bašára Asada, ale i o to, kdo bude napříště určovat nebo silně ovlivňovat státy mezi Středozemním mořem, Íránem, Kavkazem a Perským zálivem. Nynější spor o to, kdo obsadí město Manbidž západně od Eufratu, nám potvrzuje, jaký další cíl sledovalo Turecko po celou dobu konfliktu – účinnou kontrolu nad „blízkým zahraničím“ v severní Sýrii. 

V době svého působení v Turecko (do listopadu 2014) jsem musel opakovaně čelit výhradám nebo aspoň tázavým pohledům kolegů ze zemí EU. Diplomaté jejich zemí ze Sýrie kvapem odcházeli a kolegům se nelíbil můj názor, že jednou ještě rádi budeme všichni s Asadem jednat. Nesdílel jsem jejich nadšení z tzv. Arabského jara a sekulární autoritativní režim v Sýrii mi připadal lepší než válka nebo než režim ideologicky postavený na bigotním islámu. Zatím se nestalo nic, co by mne donutilo názor změnit. 

Na rozdíl od mnoha kritiků se domnívám, že ponechat českou diplomatickou misi v Sýrii bylo správné rozhodnutí. Ne kvůli USA, které na naší přítomnosti vůbec netrvaly, ale kvůli našim zájmům. Rád bych věřil, že existují dokumenty, které by správnost tehdejšího rozhodnutí Karla Schwarzenberga potvrdily. 

Turecko má se Sýrií dlouhou a komplikovanou hranici a dlouhou a komplikovanou historii vzájemných vztahů. Jihovýchod Turecka, západ Iráku a sever Sýrie jsou obývány Kurdy. Nejen jimi, ale tvoří zde převážnou nebo aspoň nepřehlédnutelnou část obyvatelstva. Turecko v důsledku Atatürkovy nacionalistické doktríny (ve zkratce řečeno „každý občan Turecka je Turek“) prochází periodickými vlnami kurdské snahy o nějakou formu uznání.

Tito jazykově odlišní občané Turecka (kurdština je příbuznější češtině než turečtině) našli pomoc v marxistické ideologii v její maoistické či eurokomunistické podobě, a neštěstí bylo hotové. Žádná turecká vláda se nechce smířit s faktem, že by v Turecku žili občané jiné národnosti, kteří by požívali nějaké formy autonomie nebo aspoň částečné samosprávy. Každá tento problém řešila podle svého založení a podle momentální situace v kurdské komunitě. Došlo tedy i na terorismus, na etnické čistky, na pronásledování i na bojkot státu. Peripetií bylo hodně, nebyly všechny krvavé, ale problém vyřešen není. 

Nevyřešil jej ani ústavní zákon, který povolil užívání dříve zakázaných písmen jako jsou X nebo W. Turecká abeceda je nepoužívá, zatímco kurdská se bez nich neobejde. Až do takových absurdit zašel spor o kurdskou identitu a její uznání. K horším patřil například trest několika let vězení jisté zpěvačce za to, že ve škole s většinou kurdských žáků dětem zazpívala kurdskou ukolébavku. Vždy v tom hrál roli perfidní zákon o boji s terorismem.

Válce v Sýrii se prezident R. T. Erdoğan nejen nepokusil zabránit (byl svého času jediný, kdo měl ještě jako premiér v Damašku otevřené dveře), ale naopak k ní přispěl podporou vojenských zběhů a části tzv. demokratické opozice. Kurdům přinesla velmi problematické ovoce. Nakonec to byli oni, kdo zastavil Islámský stát a kdo vytvořil v severní Sýrii oblast relativního klidu a pořádku. Z Erdoğanova pohledu udělali to nejhorší, co mohli.

Postoj Turecka k nim je veskrze nepřátelský – jsou považováni za odnož PKK, kterou Turecko, EU a USA právem považují za teroristickou organizaci. Ve válce se ale nepřítel mého nepřítele stává mým přítelem, takže se Kurdové poté, co je turečtí i američtí generálové nechali krvácet v Kobani, stali spojenci USA a z turecké strany trpěným správcem části syrského území. Už tehdy ale turecký prezident prohlásil jasně a nekompromisně, že „nikdy nedovolí vznik kurdské entity na syrském území“.

Válka v Sýrii se chýlí k závěru. Vítězem chce být Asad, vítězem chce být Rusko, vítězem chtějí být USA se svými spojenci (tím myslím Brity a Francouze, nikoli Kurdy) a vítězem chce být i Erdoğan. Do Damašku se začínají vracet diplomati zemí, které před pěti lety volaly po odstranění Asada. Turecko se smířilo s existencí „kurdské entity“ na iráckém území a vesele s ní obchoduje – Erbíl se zase stává Klondikem tureckých podnikatelů. Pohraniční oblasti Iráku, odkud operuje PKK, občas vybombarduje turecké letectvo, turecké tanky se projedou po tamějších kopcích a na nějakou dobu je klid. 

Vypadá to, že něco podobného si Erdoğan představuje v severní Sýrii, ale s jedním podstatným rozdílem – nebude to „entita“ kurdská. Proto potřebuje, aby Američané odešli a ponechali Kurdy jejich osudu. Proto v telefonickém rozhovoru položil D. Trumpovi otázku „A proč jste ještě v Sýrii?“ Trump, ke zděšení všech, kdo byli rozhovoru přítomni, se krátce zamyslel a pak odpověděl, že ze Sýrie odchází. Turci nečekané vítězství hned vytroubili do světa.

Důsledky tohoto neuvěřitelného kiksu na sebe nenechaly dlouho čekat. Turecký prezident už předtím chystal v severní Sýrii akci proti Kurdům, ale hrozil přitom nechtěný střet s Američany. Proto si oba pánové telefonovali. Teď Erdoğan tvrdí, že jen „vytlačí teroristy“ někam do východní pouště a až bude území vyčištěné, vrátí se jeho vojáci domů. Jenže kdo bude „vyčištěné“ území potom spravovat? Krvavý vrah Asad, jak mu říkali nejen v Ankaře? Rusové? Nebo snad Turci? Vyženou neozbrojené kurdské obyvatele? Nebo už mezi nimi mají kolaboranty, o které v takových situacích nikdy není nouze?

Asad na nic nečekal a prohlásil, že jeho armáda vstoupila do Manbidže. To je město, které hrálo klíčovou roli při vymezování amerického a tureckého sektoru. Překvapivý tah syrské armády má značnou symbolickou váhu. Manbidž je hluboko v Sýrii a pokud by se do něj Turci snažili dostat násilím, dopustili by se agrese, kterou by asi sotva dokázali obhájit. Hrozícímu střetu nejspíš zabrání rozhodnutí USA „pozdržet odchod ze Sýrie“. To sice nepůsobí dobře pro pověst prezidenta Trumpa, ale je to jediná možnost, jak zabránit nekontrolovanému střetu kurdských, tureckých, ruských a amerických zájmů, o těch íránských a islamistických ani nemluvě.

Vypadá to, že severní pohraničí Sýrie se stalo místem, kde na sebe narazily zájmy a ega několika megalomanů, zájmy místního obyvatelstva a zájmy jeho kvaziteroristických ochránců. A všechno to začalo tím, že v Damašku nechal před sedmi lety Asad zmlátit demonstranty a Erdoğan poté zakázal svému ministrovi zahraničí odletět do Damašku a pokusit se situaci zklidnit. Jak tohle celé dopadne, neví asi nikdo. Jen Syřané se budou dál brodit ruinami.

Právě v této době potřebujeme nezávislá média. Podpořte nás prosím a objednejte si předplatné Revue FORUM ZDE. Děkujeme!

Není zde článek celý?