Velmocenské vměšování do interních záležitostí Venezuely je třeba nekompromisně odsoudit

Bylo by mylné, ba nebezpečné, vykreslovat
autoritářskou Madurovu vládu jako jediného strůjce všech děsivých problémů,
jimž Venezuela v současnosti čelí, neboť takto se vytváří nezbytný souhlas
se státními převraty a vojenskými intervencemi. Ale ani zostřené represe,
nedemokratické politické kroky či silně nekompetentní ekonomické zásahy
Madurova kabinetu, jež vedly k velké ekonomické krizi, nedávají žádné zemi
právo k vměšování do záležitostí suverénního státu. Taková činnost
odporuje normám mezinárodního práva, což je nutno zdůrazňovat zejména v době,
kdy Rusko a další nepřátelské země neustále pranýřujeme kvůli porušování
týchž pravidel. Můžeme se také ptát, proč mnozí liberální komentátoři tak
nekompromisně odsuzují údajné Trumpovy vazby na Kreml, zatímco bagatelizují, či
přímo podporují, prezidentův lví podíl na pučistickém úsilí ve Venezuele?

Maduro po svém charismatickém předchůdci
Hugo Chávezovi zdědil ekonomiku silně závislou na exportu ropy, a to právě v době,
kdy její ceny prudce klesly. Bylo Chávezovou velkou chybou, že nedokázal
smysluplně diverzifikovat ekonomiku a stimulovat domácí produkci, neboť vlády
jednotlivých zemí jsou příliš krátké na to, aby mohly udržovat stabilní ceny
černého zlata na světovém trhu. Na hluboké ekonomické krizi, která Venezuelu
sužuje už několik let, se výrazně podepsala diletantská rozhodnutí Madurovy
vlády jako je křečovitá státní cenová kontrola a neschopnost řešit palčivé problémy
– v první řadě rozmáhající se černý trh s odlišným směnným kurzem,
dále pak únik kapitálu, zkorumpovanou byrokracii a bující korupci ve státní
správě.

Nicméně dosud převládá mýtus, že za všechny
ekonomické trable Venezuely může socialistický experiment iniciovaný Hugo
Chávezem. Není tomu tak, neboť i vlády v předchávezovském období, ať už šlo
o vojenskou diktaturu nebo liberální demokracii, spoléhaly na vysoké ceny ropy
a mohutně utrácely. Jakmile však ceny ropy na začátku 80. let prudce klesly,
nastaly značné ekonomické potíže, třebaže z ropného bohatství spousta
Venezuelanů neviděla skoro nic ani po zestátnění ropného průmyslu v roce
1976.
Rostoucí
nerovnost, politický zmatek a sociální nepokoje
,
jakož i hlasy opomíjených nakonec vynesly k moci Hugo Cháveze. Ale i
v době, kdy Chávez realizoval masivní investice do sociálních programů,
Venezuela zůstala
tržně
orientovanou ekonomikou
s významným
postavením privátního sektoru. Navíc v éře, kdy tempo světové ekonomiky
stále diktuje dolar, je jakýkoliv pokus o vytvoření odlišné společnosti
zatraceně obtížný – a to se týká i bolívariánského projektu. 

Západní sdělovací prostředky často
opomíjejí další důležitý faktor, který se dramaticky podepisuje na ekonomickém
kolapsu Venezuely, a tím jsou americké finanční sankce. Obamova vláda uvalila
na Venezuelu sankce již v roce 2015, přičemž Trumpova administrativa předloni
v srpnu sankční režim dramaticky eskalovala.
Obamův
kabinet
venezuelské vládě zabránil v tom,
aby získala tolik potřebné finanční prostředky a investice ze zahraničí
v době, kdy je země zoufale potřebovala. Trumpova ekonomická blokáda
Madurovu vládu efektivně odstřihla od Američany ovládaného finančního systému,
jak suše konstatoval i
americký
ministr financí Steve Mnuchin
. Venezuelská
vláda tedy nemůže získat globální úvěry a finanční prostředky na nákup
potravin
a léků
, což samozřejmě prohlubuje ekonomickou
krizi a přispívá k negativní jevům, jako je špatné zásobování a
nedostatek
zboží
.

Jak je patrné z grafu uvedeného v textu protivládního ekonoma Francisca Rodrígueze,
sankce vedly k podstatnému snížení ropného exportu, který představuje 95
procent příjmů ze zahraničí.
Rada
OSN pro lidská práva
loni v březnu
americké embargo označila za nelegální mimo jiné proto, že disproporčně dopadá
na venezuelskou populaci.
Expert na mezinárodní právo a bývalý
zpravodaj při OSN Alfred de Zayas tvrdí, že sankce
zabíjejí
.
K nejchudší populaci se nedostanou léky ani
potraviny a lidé umírají. Zayas konstatoval, že může jít o zločin proti lidstvu. Dokonce i
zpráva
amerického Kongresu uvádí
, že ekonomické
sankce mohou zhoršit humanitární situaci, proti čemuž protestují venezuelské občanské
skupiny. Je tedy zjevné, že se Spojené státy prostřednictvím ekonomické války
snaží dosáhnout změny režimu ve Venezuele a zároveň prohlubují tamní mizérii.
Hovoříme však jen o jednom pilíři strategie Bílého domu týkající se odstranění nepohodlné
chávistické vlády.

Klíčovou součástí plánu je rovněž politická
subverze, již charakterizuje
americká
finanční pomoc opozičním stranám
a extrémistickým
politikům,
dlouhodobá činnost Bílým domem financovaných organizací NED a USAID, a diplomatické úsilí
o vytvoření
mezinárodní
protimadurovské koalice
.

Ačkoli prezident Chávez byl zprvu nakloněn
tržní ekonomice, popudil Spojené státy svými ambicemi integrovat
latinskoamerické země do regionálního bloku nezávislého na USA a západních
finančních institucích a později provokoval svou inklinací k socialismu. Chávez
se stal trnem v oku Washingtonu i kvůli své sžíravé populistické rétorice,
když obviňoval Washington z páchání zločinů a zesměšňoval George W. Bushe.
V roce 2002 byl venezuelský lídr nakrátko svržen opozičními pučisty, které
administrativa
Bushe ml. podporovala
(mezi politiky, kteří
tehdy pučisty povzbuzovali, byl i nynější Trumpův zvláštní vyslanec pro
Venezuelu Elliot Abrams, jenž měl v Reaganově vládě na starost
ničím
nerušenou podporu latinskoamerických diktátorů

při decimaci levicových guerill a aktivistů v Salvadoru a Guatemale). S notnou
dávkou ironie můžeme konstatovat, že Abrams je se svými bohatými zkušenostmi
mužem na pravém místě. 

Obamův kabinet po několika recipročních
vstřícných gestech na činnost předchozí vlády navázal. Pokračoval
v Bushových šlépějích při
podkopávání
venezuelských institucí
a podpoře neústavních
kroků opozice. V roce 2014 Obamova vláda označila Venezuelu za
„hrozbu
pro národní bezpečnost USA“
. Jenže Trumpův
kabinet tlak na Venezuelu pozoruhodně eskaloval, když začal otevřeně hovořit o
změně režimu. Tato politická linie oproti agendě obou předchozích vlád představuje
kvalitativní posun. Donald Trump opakovaně zvažoval vojenskou intervenci,
zatímco bývalý ministr Rex Tillerson přemítal o ozbrojeném puči, který by mohla
provést
přímo
venezuelská armáda
. Prezident Maduro se
v loňském roce stal terčem několika útoků včetně pokusu o atentát
explodujícími drony. List
The
New York Times
loni na podzim
informoval o schůzkách mezi zástupci Trumpovy vlády a rebelujícími
venezuelskými důstojníky, k nimž opakovaně docházelo v průběhu minulého
roku. Hlavním tématem těchto rozhovorů byla příprava plánů na Madurovo svržení.
Poradce pro národní bezpečnost USA a jeden z architektů iráckého tažení
John Bolton loni na podzim zařadil Venezuelu po bok Nikaragui a Kuby do své
„trojky
tyranií“
. Toto přirovnání až nápadně připomíná
Bushovu „osu zla“, kam americký prezident rok před invazí zařadil Irák.

Můžeme s lehkou myslí prohlásit, že
nic podobného by Spojené státy na svém území nepřipustily, přičemž ruské
hackerské útoky během posledních prezidentských voleb jsou proti systematickému
úsilí tří amerických vlád neutralizovat chávistický režim pouhým čajovým
dýchánkem. Je proto pozoruhodné, leč symptomatické, že se těmto znepokojujícím
skutečnostem nyní nevěnuje téměř žádná pozornost.

Události nabraly v minulém týdnu rychlý spád:
V pondělí venezuelská vláda
potlačila
pokus o puč

rebelujících důstojníků, kteří ukradli zbraně a unesli čtyři vládní
představitele. V úterý americký viceprezident
Mike
Pence
přednesl poselství adresované venezuelskému
lidu, v němž jej vyzval, aby se postavil diktátorovi Madurovi na odpor.
Následující den se lídr venezuelské opozice Juan Guaidó prohlásil za
prozatímního prezidenta a Trumpova administrativa jej ihned uznala za
legitimního vůdce Venezuely. Podle deníku
Wall
Street Journal
den předtím Pence šéfovi
opozice během telefonického rozhovoru slíbil, že jej Spojené státy podpoří,
když se odvolá na venezuelskou ústavu. List informuje, že Pencovu telefonátu
předcházely tajné rozhovory amerických představitelů, právníků a spojenců
Bílého domu s klíčovými představiteli venezuelské opozice. Washington
prozatímní vládu vnímá jako nástroj k odstřižení Madurova kabinetu od
výnosů z ropy prodávané do Spojených států, což je prakticky veškerý jeho
finanční příjem, cituje
Washington
Post
bývalé americké činitele.

Pokud necháme stranou Guaidóovo tvrzení, že
není pouhou americkou loutkou, zjistíme, že legální ospravedlnění, o nějž se
Bílý dům opírá, stojí na vodě – ba je pouze fíkovým listem pro změnu režimu,
jak se dočteme na webových stránkách mediální společnosti
Bloomberg, jež žádnou náklonností k venezuelskému režimu netrpí. Ačkoli
Madurova vláda sama venezuelskou ústavu opakovaně porušovala,
článek 233
venezuelské ústavy
, na nějž se odvolává
americká diplomacie, nedává předsedovi národního shromáždění pravomoc
k odvolání úřadujícího prezidenta. Sám Guaidó se odvolává ještě na
dva
články ústavy
, které zavazují
venezuelské občany k odporu v případě nedodržování ústavy a k „neuznání
jakéhokoli režimu, zákona nebo vlády, která je v rozporu s hodnotami, principy
a demokratickými zárukami, nebo která útočí na lidská práva“.

Jenže Guaidó je v těsném spojení s cizí velmocí,
jež usiluje o změnu režimu protežováním opozičních lídrů a prostřednictvím
ekonomické války. Navíc Bílý dům uznáním Guaidóa za legitimního prezidenta
hrubě porušuje stanovy Organizace amerických států (OAS), jak v otevřeném
dopise zdůrazňují desítky
akademiků a odborníků na Latinskou Ameriku
. Co kdyby se Nancy
Pelosiová po konzultaci s cizí mocností prohlásila americkou prezidentkou s
odůvodněním, že Donald Trump je kvůli svým údajným stykům s Kremlem a
opakovaným porušováním ústavy neschopný vykonávat prezidentský úřad? Toleroval
by to snad někdo?

Juan Guaidó se těší značné diplomatické podpoře Spojených
států, Kanady a dalších západních zemí včetně ČR – a především pravicových
latinskoamerických vlád. Nicolás Maduro má záštitu Ruska, Číny (tyto velmoci
poskytují Madurově vládě značnou vojenskou a ekonomickou pomoc), Turecka, Kuby
nebo Bolívie. Mám za to, že velmocenská podpora té či oné strany k řešení
venezuelské krize nepovede, ba právě naopak. V sázce je totiž riskantní
střet jaderných velmocí kvůli zemi s největším ropným bohatstvím na světě.
Spekuluje se o přítomnosti několika stovek ruských žoldáků ve Venezuele, kteří
mají za úkol chránit Nicoláse Madura. Je proto nutné navázat na diplomatické
snahy Vatikánu, jež však v minulosti venezuelská
opozice sabotovala
. Papež František, který nyní nabádá ke
spravedlivému a mírovému řešení krize, se opět nechce připojit ani na jednu
stranu. Taková role mu podle jeho vlastních slov nepřísluší, neboť by napáchala
škodu.

Inspirativní (na rozdíl od ultimáta Evropské unie
adresovaného Madurově vládě a nemajícího oporu ve venezuelské ústavě) je
kupříkladu neutrální
postoj mexického prezidenta Obradora
, jenž odsuzuje velmocenské
vměšování do interních záležitostí Venezuely a který se chce ujmout role
mediátora, pokud o to zástupci znesvářených stran budou stát. Podle agentury Reuters
je Maduro diplomatické misi pod záštitou Mexika a Uruguaye nakloněn, nicméně
Guaidó s ním kategoricky odmítá navázat dialog. V této chvíli je
rozhodující stanovisko venezuelské armády, jež prozatím stojí na Madurově
straně. Jenže to se může každou chvíli změnit, protože Juan Guaidó je nyní až
příliš pevný v kramflecích. Podle mého soudu je jediným východiskem
z krize vypsání předčasných voleb za dohledu mezinárodních pozorovatelů; měla
by na to přistoupit jak zdiskreditovaná Madurova vláda, tak nekompromisní
opoziční politikové. Jinudy cesta nevede.

 

 

 

Není zde článek celý?