Za co všechno může Rusko?

Poměrně velmi přehlednou charakteristiku rusofobie popsal populární ruský historik Andrej Fursov. *) (Pozn. překl.)

Domnívám se, že je nutné rozlišovat rusofobii počínající kdesi ve 20.-30. letech 19.století od jednoduše nepříznivého vztahu k Rusům, která se projevovala předtím. Domnívám se, že Rusy jako takové nemají rádi spíš nenormální lidé. Ovšem nepřízeň k Rusku a v návaznosti na to k Rusům, to je věc, která se zformovala mezi 20. a 40. lety 19. století, protože po napoleonských válkách Británie najednou zjistila, že sice rozdrtili Bonaparta, ale na kontinentě se objevila síla s obrovským potenciálem, mnohem závažnějším než Bonapartova, a že tato mocnost ohrožuje britské asijské državy. Před rozbitím takové mocnosti je nutné provést psychohistorickou přípravu.

Proto se ve 20. a 30. letech začal kovat mýtus o Rusku jako o čemsi negativním, špatném. Prvním zhmotněním této prvotní rusofobie se stala Krymská válka (1853-56), jako první celozápadní akce proti Rusku. Napoleon sice s sebou táhl také Evropu proti Rusku, ale on bojoval proti Rusku jako proti jedné z evropských zemí, které napadl, zatímco Krymská válka byla vlastně 1. křížovou výpravou proti Rusku jako Rusku. Podíváme-li se, co psali k této události Karel Marx a pařížský arcibiskup, tak budeme překvapeni, jak se jejich argumenty shodují – jako pochod proti slovanským barbarům, které je nutné zahnat k jejich hranicím…

Tenkrát se to nepodařilo, stejně jako v roce 1918, nepodařilo se to Hitlerovi, ale podařilo se to v roce 1991 rozpadem SSSR. Takže rusofobie je komplexem nařízení a pozic směřujících ke zničení Ruska a Rusů jako jakési odchylky od obecného anglosaského standardu. Hlavním úkolem rusofobie je vsugerovat Rusům pocit méněcennosti, nutnosti snahy o včlenění se do západní kulturní normy za cenu ztráty vlastní identity, a hlavně postavení celého národa do pozice kajícníka a v důsledku toho i bránícího se, což usnadní jeho dobití.

Rusofobie slábne se slábnutím Ruska, nicméně nemizí, a je jedno, zda Rusko bude komunistické samoděržavné, nebo liberální a existuje jako psychohistorická zbraň Západu proti jeho konkurentovi. Za to netřeba Západ démonizovat – z jejich strany to není nic osobního – jen boj s konkurentem, který zaujímá obrovské území. Pro Brity byla například zlým snem výstavba Transsibiřské magistrály (1891-1916) a německé výstavby „BBB“ (Berlin-Byzanc-Bagdád), jejichž propojením vznikala transkontinentální trať, která by anulovala Británii jako námořní mocnost. Výsledkem byla 1. světová válka…

Rusofobie bude do doby, než se Rusko rozpadne na 50 zemí, dokud Rusů nebude jen 30 milionů, pak potřeba rusofobie zmizí. Tato šance byla v době největšího úpadku v 90. letech, kdy stačilo tak málo… Teď taková šance není – a odsud taková hysterie.

To, aby Rusko kopírovalo západní standardy, se podařilo zčásti u některých skupin obyvatelstva. Obecně lze říci, že koncem 19. století, kdy se Západ změnil ve světový ekonomický systém, prakticky všechny velké společnosti, které mohly reflektovat své vztahy se Západem, prožily krizi národní identity. Dokonce i Japonci si v 70. roce kladli otázku, zda má smysl být Japoncem, ale tuto otázky pro sebe vyřešili velmi rychle. Byla jen jedna skupina, která nikdy nezpochybňovala cenu svojí identity – Číňané. V Rusku vznikla ve 2. polovině 19. století vrstva, nazývající se inteligencí, která byla vychovávána na negativním vztahu k Rusku, protože Rusko bylo asociováno se samoděržavím. Krize identity je velmi silnou psychohistorickou zbraní, kterou Anglosasové vkládají jako kazetu v hlavy svých oponentů v globální hře. Podruhé se to Západu podařilo v 60. a 70. letech minulého století, kdy velmi důležitému segmentu liberální nomenklatury, liberální inteligenci, byla taková kazeta do hlavy vložena. Oni ovšem nebyli pasivními příjemci, odpovídalo to jejich zájmům žít jako na Západě. A třetí generaci potomků partajní nomenklatury už nestačila úroveň spotřeby, jako jejich předkům ve 30. a 40. letech, oni už nechtěli žít jako průměrný západní inženýr, ale chtěli víc. A proto západní propaganda padla na úrodnou půdu a vznikla důležitá, třebaže nepříliš početná vrstva, která si monopolizovala sociálně-historickou reflexi dané společnosti. Dívali se na svoje potřeby cizím prizmatem – a tedy také v cizím zájmu. My jsme prohráli studenou válku v psychomentální sféře, protože Západ tu dokázal vytvořit celou vrstvu lidí. Tacitus rád říkával, že bitvu prohraje ten, kdo první sklopí zrak, a to jsme udělali my v psychohistorickém boji. To, že sovětský systém nedokázal vypracovat lákavý model pro svoji vrchnost, byl velmi vážný problém.

Přičemž není třeba, jak bývá zvykem, inteligenci označovat za „shnilou“. Já dělím duševní pracovníky na profesionály a intelektuály. Na Západě se zformovala profesionální společnost. Intelektuál není profesionálním vykonavatelem duševní práce. Co řešil ruský intelektuál? On měl rád lidstvo, přemýšlel o tom, jak zachránit zemi a lidstvo, zatímco profesionál přemýšlel o úzkém zdokonalování své profesionální sféry. Inteligence je taková, jaká je.

Pokud jde o pojem „patriot“, jde o složitou otázku, která se záměrně zamlžuje. Říká se např., že Samuel Johnson řekl, že patriotismus je posledním útočištěm lumpů. On ale měl na mysli něco zcela jiného – dokonce i pokud je člověk lumpem, tak má poslední svátost, a tou je patriotismus. Je to láska ke své vlasti, ke zvláštnímu typu své historie, umění vidět svou historii, včetně jejích negativ. Nejlepší definici zřejmě vymysleli Anglosasové: Ať spravedlivá, nebo nespravedlivá – přece je to vlast mých předků, kde jsem se narodil, a které jsem přísahal.

Možná je to tím, že u nás se rozděluje země a státní moc – je to taková naše manýra. Svého času Nabokov **) jaksi koketně řekl, že moc a vlast není totéž. No, a podívejte se – zhroutila se ona státní moc, jeho otce vyhnali ze země. No, a naše inteligence kopala do samoděržaví a poté do komunismu, přičemž si neuvědomovala, že samoděržaví i komunismus byli jedinými, kdo chránil inteligenci, hrubě řečeno, před lidovými masami. Velmi dobře to ve dvacátých letech napsala Naděžda Mandelštamová ***): „Teprve teď některým inteligentům začíná docházet, že komunistická moc je jediné, co je chrání před lidem – bez ní by lid inteligenci prostě roztrhal.

Takže jak ruská, tak sovětská inteligence si podřezávala větev, na které seděla. Sice se část inteligence uplatnila a po zhroucení SSSR se změnila v kulturní buržoazii, to bylo nějakých 5 až 7 %. Zbývající část inteligence spolu celou střední třídou propadla. Protože, co bylo zhroucení SSSR ze sociálního hlediska? Bylo to především zhroucení socialistické střední třídy. Statistika OSN ukázala, že jestliže v roce 1989 bylo ve Východní Evropě (včetně evropské části SSSR) 14 milionů lidí pod hranicí chudoby. V roce 1996 to už bylo 168 milionů – znamená to, že se zhroutila celá sovětská střední třída, která byla s velmi mnohým nespokojená (já nakonec také ne, odmítl jsem vstoupit do komunistické strany). Nikdy jsem ale nebyl rusofobem ani sovětofobem – byla to moje země…

Na otázku, zda by lid v 90. letech také potrhal liberály, odpovídám, že lid, především, nemá vždycky pravdu, navíc se ale nedomnívám, že by je náš lid v 90. letech roztrhal – nejsme tak krvežízniví – ale není pochyb, že by je odsunul. Čím byla „perestrojka“ s hlediska čisté logiky? Perestrojka a raná jelcinština byla zápasem středních vrstev nomenklatury, stínové ekonomiky a cizího kapitálu se sovětskou střední třídou. Přirozeně tento zápas vyhrála nomenklatura, která se přeměnila v novou buržoazii.

Nelze doufat, že se stupeň rusofobie bude snižovat, jestliže Rusko vstává s kolen a po celou dobu, kdy bude Rusko růst, bude růst i rusofobie. Rusofobii lze čelit, protože je to psychohistorická konstrukce, nikoli západofobií, ale jasně si představit, co to ten Západ vlastně je. Že je to jediná civilizace – predátor. Kdo byli lidé, kteří dobývali Svět? Byli to lupiči, na které s hrůzou hleděli indiáni, Číňané – na ty Angličany, Portugalce, atd. V základech této civilizace leží násilí, o jakém se Rusku prostě nezdálo.

Abychom efektivně čelili rusofobii, a té musíme čelit především ve vlastní zemi, nelze dovolit prozápadním slouhům, aby kopali do vlastní země. Nelze jíst a vyměšovat na stejném místě – to dělají jen svině. Musíme se připravovat k velmi vážnému psychohistorickému odporu vůči Západu. Existuje výborné, mimochodem anglosaské, přísloví, že vysoký plot dělá dobré sousedské vztahy. Nelze nechat o sebe vytírat nohy, je třeba se zbavovat mýtů jak o sobě, tak o Západu. Novináři u nás často hovoří o „demokratických zemích Západu“, ale co je to za demokratické země? Oligarchické země to jsou, a žádná demokracie tam není. Existuje velmi zajímavá knížka amerického autora Chalmerse Johnsona (někdejší poradce CIA) s názvem „Nemessis – poslední dny americké republiky“ o tom, jak se USA mění ve vojenské impérium.

Na otázku, jak vysoký plot mám kolem chaty a komu z ruských historických postav bych nepodal ruku, odpovídám: Chatu nemám, rád odpočívám v přírodě, a ruku bych nepodal Gorbačovovi a Jelcinovi…

*) Andrej Fursov (1951) – populární ruský historik, publicista, autor řady zajímavých knih, ředitel Ústavu ruských studií moskevské Humanitní university.

**) Vladimir Nabokov (1899-1977) – ruský a americký spisovatel a literární vědec.

***) Naděžda Mandelštamová (1899-1980) – ruská spisovatelka, lingvistka.

Překlad: st.hroch 190107

Není zde článek celý?