Nadbíhání nacionalistům je projev historické nepoučitelnosti

Za nejvýraznější (a politicky nejúspěšnější) postavu současného evropského nacionalismu je považován maďarský premiér Viktor Orbán. Člověk, který dnes útočí na liberální principy a demontuje je velmi efektivně z maďarského pojetí demokracie, vystudoval za podpory Georga Sorose a založil Fidesz, původně liberální stranu. Proměnu liberálního demokrata v autoritářského vládce, který vytěžuje rasismus, anstisemitismus, islamofobii a další historické či současné společenské běsy, není možné vysvětlovat nějakým prozřením, ale kverulantstvím a politickou vychytralostí. Orbán je typický populista s citem pro „hospodskou“ náladu, jenž bude sledovat její stopu, udělá si její odlitek a s vlastní licencí ji bude vtíravě servírovat mase.

Podívejte se, v jakou krajně pravicovou kreaturu se proměnil Miloš Zeman, který o sobě dodnes tvrdí, že je „levicovým“ politikem. Podobně jako u Orbánova liberalismu lze úspěšně pochybovat, že Zeman kdy byl skutečně levicově orientován. On sám neprojevuje žádné levicové sklony, vyjma občasného prázdného řečnění o progresivním zdanění. Ve skutečnosti (například svým odporem k sociální inkluzi a aktivní snahou narušovat společenskou soudržnost) Zeman jedná naprosto nelevicově.

On sám i jeho nohsledi napříč různými stranami, od Jaroslava Foldyny, přes Tomia Okamuru po Václava Klause ml. zneužívají k získání popularity krajně pravicové demagogie. V posledních letech, naprosto jednoznačně v reakci na imigrační vlnu mocně předstírají nacionalismus, což u všech má naprosto bizarní aranžmá: všichni jsou buď vědomými kolaboranty nebo užitečnými idioty přímo či nepřímo podporujícími ruské nebo čínské zájmy, čímž svůj údajný nacionalismus stavějí transparentně na hlavu.

Případ Tomia Okamury je vůbec nejkomičtější. Tento jedinec byl v roce 2008 ambasadorem Evropského roku mezikulturního dialogu, jehož hlavním sdělením mělo být to, že Evropu obohacuje kulturní rozmanitost. Tento člověk nyní vede stranu, která podněcuje k nenávisti vůči lidem odlišného vyznání a jejíž jediný skutečný a dlouhodobě prosazovaný program je, že „v ČR nechtějí islám“.
Abych nezapomněl, velmi specifický nacionalismus vládne v putinovském Rusku. Tady jde – více než kde jinde – o velmi dobře řízený proces, jehož cílem je znovunabudit dojem národní identity jako klíče k manipulaci rozhodující majority. Tento proces je více než kde jinde velmi dobře strategicky (zpravodajsky) promyšlený a při efektivitě autoritářského ovládání státu se všemi sekundárními strukturami (zejména cirkulujících informací) i při velmocenském vnímání Ruska zevnitř má nacionalistický narativ vysokou šanci uspět.

Jenže to všechno jsou politické a sociální konstrukce, které nejsou založeny na vytváření nějaké nové identity. V některých případech může v jistém procentu společnosti taková identita přezimovat a může být probuzena, nicméně s ohledem na transformativní vliv globalizace na masovou kulturu je rozbředlá do pouhých fragmentů, z nichž nejsilnější je identifikace se sportovci (kteří z velké části představují prototyp absolutně globalizovaného člověka). Jak uvádí Yuvel N. Harari v knize Sapiens, jestli má skutečně historie nějaký směr, pak je to sjednocování, jež se děje navzdory různým společenským erupcím, které tento trend mohou zpomalovat.

Současní evropští a američtí nacionalisté, zejména ti vedoucí, ti, kteří politicky těží z horší politické gramotnosti části elektorátu, jsou jen pokrytci, jejichž příklon k ideologii je naprosto nahodilý a je dán společenským sentimentem. Uzavírat s nimi jakékoliv spojenectví či snaha akceptovat je znamená vystavovat se riziku zrady (jejich dezintegrita je permanentní a očekávatelná), ale navíc to ještě vede k legitimizaci jejich postojů, což v případě krajně pravicových populistů znamená devalvaci konceptu demokracie postavené na lidských právech. Je-li jednání s nimi věcí „realpolitiky“, pak je pravděpodobně třeba, na základě historické zkušenosti a hlubší analýzy současného „nacionalismu“ pochopit, jak realpolitiku skutečně vést. Tento způsob je více než nešťastný.

Není zde článek celý?