Sami jsme si kopali hrob

Reklama

Rusko 3000: Vojensko-strategické poznámky

Tento článek vojenského experta Vladislava Šurygina mě zaujal právě v souvislosti s hysterií kolem ruského „militarismu“ a ruského vojenského nebezpečí pro zbytek světa, a údajně Ruskem rozpoutaných závodů ve zbrojení – minimálně proto, že obsahuje u nás dost málo frekventované informace o vývoji ruských ozbrojených sil a zbrojního průmyslu… (pozn.překl.)

Dnešní výjimečně těžké zahraničně-politické postavení Ruska, obrovský vnější tlak na ně, nepřetržité sankce a pokusy za jakoukoli cenu srazit Rusko s politického Olympu do hluboké propasti se současníkům jeví jako cosi strašného, co nemá obdoby. Vytváří se dojem, jakoby se celý svět spojil proti naší zemi a sní o jejím rozbití, nebo aspoň izolaci. Nic nového to ale pod sluncem není. Všechno má svoje příčiny. A k velké lítosti, za mnohé v dnešní situaci si můžeme my sami.

Po více než 20 let nejvyšší politické vedení důsledně vzdávalo geopolitické pozice a úspěchy SSSR, dosažené za cenu obrovských lidských a hospodářských ztrát za předchozích 70 let. Byl prolomen a bez jakýchkoli podmínek demontován vojensko-politický blok zemí Varšavské smlouvy, nejbližších spojenců SSSR, zlikvidován hlavní trh sovětského zboží a surovin – zemí vzájemné hospodářské pomoci (RVHP). Sovětský politický vliv v těchto zemích byl úplně zrušen a ponechán osudu, čehož ihned využil Západ k politické intervenci, v jejímž důsledku se dostaly k moci protisovětské (protiruské) vlády. Stejným voluntaristickým rozhodnutím byl rozbit samotný Sovětský svaz, a jeho jednotlivé republiky se současně ocitly v autonomním stavu. A znovu se opakovala varianta se zeměmi východní Evropy – politický vliv Ruska v nich byl úplně utlumen a k moci se tam dostaly protiruské nacionalistické vlády. Část z nich – Gruzie, Moldávie a Tadžikistán – okamžitě rozpoutaly ozbrojené konflikty s regiony, které nechtěly ztratit spojení s Ruskem, nebo byly osídleny Rusy.

V důsledku toho se během 10 let, k roku 2001 se z druhé ekonomiky světa (co do HDP na obyvatele) Rusko propadlo na 55. místo, což bylo za Malajsií a Bahamami. Globální index konkurence odsunul Rusko na 67. místo. Během jediného roku 1992 se Rusko objemem průmyslové výroby vrátilo o 12 let zpátky. V období mezi lety 1991-1998 se úroveň výroby v Rusku snížila o 42%, a stala se nižší, než ve kterékoli zemi G-7, dvakrát méně než v Indii a čtyřikrát méně než v Číně.

Podíl ruského HDP na světové výrobě se snížil dvakrát: z 5,5 % v roce 1990 na 3,0 % v roce 1995 a na 2,7 % v roce 2001.

Rusko se do roku 2000 změnilo v kolabující zemi třetího světa, žijící na účet prodeje přírodních zdrojů a mezinárodních úvěrů.

Stejným tempem se rozbíjel náš vojenský potenciál. Za 10 let se ozbrojené síly Ruska „srazily“ ze 4,8 milionů na 1,1 milion mužů.

V roce 1991 měla naše armáda ve výzbroji 64 tisíc tanků (2,5x více než NATO), 67 tisíc děl a minometů (2x víc než NATO), 76 tisíc obrněných transportérů, 12 tisíc letadel a vrtulníků (1,5x víc než NATO), 137 válečných lodí a více než 300 ponorek. O 10 let později zůstalo Rusku 20 tisíc tanků, kolem 15 tisíc děl a minometů, kolem 2 tisíc letadel, 100 lodí a 80 ponorek.

Takže se armáda zmenšila prakticky šestkrát!

Ještě daleko více deprimující byly kvalitativní ztráty. K roku 2000 se naše armáda, letectvo a námořnictvo nemohlo podle žádných kritérií nazvat „moderními“. Tři čtvrtiny všech zbraní a techniky byly starší 15 let, 20 % mezi 10 a 15 lety, a jen 5 % se považovalo za moderní…

Od roku 1994 přešlo Rusko na prakticky kusovou výrobu zbraní pro vlastní armádu. Jestliže např. v roce 1988 bylo v závodech SSSR vyrobeno 3,5 tisíce tanků, tak v roce 1996 jich bylo objednáno už jen 58 – tedy šedesátkrát méně! Navíc z nich byla zaplacena pouze polovina.

Prakticky zmrazena byla výroba vlastních letadel pro vlastní ozbrojené síly. V roce 1992 činily dodávky letadel a vrtulníků pro ruské ozbrojené síly – 67 letadel a 10 vrtulníků, v roce 1993 to bylo jen 48/18, v roce 1994 17/19, v roce 1995 armáda nakoupila pouhých 17 vrtulníků a poté přestaly být vrtulníky ruské armádě dodávány vůbec.

To znamená, že mezi léty 1994 a 2003 vlastní ozbrojené síly nedostaly ani jediné bojové letadlo!

K tomu je třeba dodat, že bojeschopnost většiny posádek a svazů byla kriticky nízká. Nalétané hodiny většiny bojových pilotů nepřekračovaly 18-25 hodin, třebaže za vědecky podložené minimum je dnes považováno 35 hodin, pod kterým jsou samostatné lety potenciálně havarijní.

Obdobně „naplavanost“ posádek lodí byla v roce 200 v průměru 13 dní, jaderných ponorek 19 dní a dieselových 16 dní. Postačí uvést, že ještě v roce 1991 byl tento parametr v průměru 120 dní, pro lodě v aktivní službě přes 200, pro jaderné ponorky 180 a dieselové 210 dní. Přitom vědecky podložené minimum lodí všech tříd je 60 dní.

Převedení kdysi nejsilnější armády světa na úroveň armády regionální – bez porážky ve válce – je samo po sobě faktem unikátním, nemajícím za posledních sto let obdoby.

Takový byl náš start do 21. století.

Rusko prakticky samo sebe vyškrtlo z klubu zemí, které vkročily do třetího tisíciletí. Jeho zahraničně-politické dědictví bylo rozděleno, ekonomika se srazila jako šagrénová kůže *), jeho vojenská síla byla podlomena. Nikdo neočekával jeho obrození „z nicotnosti“ – naopak, vedlo se čím dál víc jednání o blížícím se rozdělení samého Ruska, jehož vyhasínání bylo považováno za hotovou věc.

A naprosto neočekávaná geopolitická renesance Ruska, započatá v roce 2014, vyvolala nejdřív šok, ale poté zuřivost civilizací, které si už podělily světový Olymp a světový ekonomický koláč, a to především anglosaských. Nikomu se nechce s námi dělit o vliv, trhy, zdroje. Nikdo se nepřeje návrat Ruska na místo, které opustilo před 28 lety. A tím se dnešní situace velmi podobá situaci před 100 lety, kdy si hlavní světové mocnosti Francie a Velká Británie úplně stejně nepřály dělit o podíl na „světovém koláči“ s novým ekonomickým a vojenským obrem – Německem. A v zájmu jeho zastavení a potlačení vyprovokovaly válku, která se velmi brzy stala světovou. Výsledky oné války jsou známy. Vzali si z toho ale na poučení? A jaká má být strategie Ruska, aby nezopakovalo tragický osud Německa v roce 1918, ani osud Ruského impéria, které se propadlo do propasti občanské války? Naším úkolem je nalézt výchozí body a stanovit vektory. Na – zatím ještě – „studenou válku“, vyhlášenou nám anglosaskou civilizací, musíme nalézt efektivní odpověď, tedy svazek politických, ekonomických, ideologických a vojensko-strategických technologii, které, svařeny dohromady, se musí stát onou damascénskou ocelí, ze které bude vykován nůž, schopný ne-li zničit, tak aspoň zastavit našeho civilizačního protivníka a donutit ho uznat naše místo v sále lídrů třetího tisíciletí.

O tom hledání také budeme psát v rubrice „Rusko 3000“…

*) Šagrén – kůže žraloka, rejnoka, nebo jiných mořských ryb typická svým zrnitým povrchem, používaná v 17. a 18. století na kabelky, intarzie, potahy krabiček, nebo desky pracovních stolů, šagrén pravý – koňská, oslí, nebo velbloudí kůže s umělým zrnem využívaná hlavně na rukojetích chladných zbraní

Zdroj: Zavtra.ru

Překlad: st.hroch 190211

Není zde článek celý?