Svět ruskýma očima 493

Reklama

Jurij Rubcov

3. února 2019

Tak tedy Trump ohlásil na 2. února zahájení procedury odchodu USA z Dohody o likvidaci raket středního a kratšího doletu (INF). Washington už na tento akt předem připravoval světové veřejné mínění obviňováním Ruska z jejího mnohonásobného porušování.

Avšak Rusko není ledabylý žáček, kterého je možno postavit do kouta a nařídit mu, aby dal během dvou měsíců do pořádku své špatnosti a dosáhl tak pochvalu od vychovatele. Však se ani prezident Trump, s jeho manýry kovboje, se nepodobá vychovateli.

Pro Rusko znamená odchod USA z dohody větší nebezpečí kvůli rozmístění nejnovějších raketových systémů kratšího a středního doletu kolem jeho hranic. Pentagon okamžitě začne s přípravou, pokud už nezačal. V závislosti na dosahu raket se mohou ocitnout v nebezpečí dokonce i místa, na kterých jsou rozmístěny ruské základny strategických jaderných zbraní. Proto Američané pokrývají Evropu svými zbraněmi. Zde není žádná parita, protože žádná ruská raketa středního doletu nedosáhne na americké území.

Američané již dnes rozmístili v Rumunsku a Polsku odpalovací stanoviště střel Mk41, umožňující použití útočných zbraní, včetně řízených střel středního doletu Tomahawk. Odchod z INF umožní USA tato stanoviště legalizovat a rozvázat si ruce pro vybudování raketového pole v jiných zemích.

V souladu s jadernou doktrínou USA byla zahájena výroba jaderných zbraní malé síly, které se mohou osazovat na rakety středního dosahu. Podle názoru generálů Pentagonu nedovolí přítomnost munice malé síly Rusku „využít svůj potenciál taktických zbraní“.

Jenže co je zde pro Rusko nenapravitelné? Může se to zdát paradoxní, ale od doby uzavření dohody (1987) může být ztráta minimalizovaná. Moskvě umožňuje osvobození od závazků dohody upevnění vlastní bezpečnosti za pomoci moderních raket, jejichž třída zatím chybí. Vybavením ruské armády takovými raketami bude v zóně překvapení území celé Evropy. Raketová stanoviště se mohou posunout blíže k hranicím RF. Evropská hlavní města jsou od Moskvy vzdálena 750  až 3500 km. Tady vzniká otázka, jak se spojenci USA hodlají zachovat po americkém odstoupení od INF.

Vypadá to, že politici „nových Evropanů“ o tom moc nepřemýšlejí. Polský ministr zahraničí Czaputowicz 1. února řekl, že rozmístění raket s jadernými hlavicemi v Evropě … bude kontinentu k užitku. Nevylučuje, že v Polsku bude jaderný arzenál NATO rozmístěn. Opakuje jako žáček myšlenky bývalého velitele pozemních vojsk USA v Evropě Hodgese, který označil Polsko za klíč k odstrašování Ruska. Přitom vzkazuje Moskvě: „My to nechceme, ale všechno závisí na tom, co učiní Rusko.“

Ovšem pokud dojde k pokusu zahnat Moskvu do kouta, začnou se ruské rakety sypat nikoliv na hlavu Hodgese, ale na hlavu Czaputowicze a jeho krajanů.

Začala vyhrožovat i Ukrajina. Řeční o možnosti získat vlastní jaderné zbraně schopné doletět do Moskvy a Petrohradu. Navrhují zahájit výrobu grafitových bomb výhradně  proto, aby s jejich pomocí „budovali vztahy s Ruskem“.

Vypadá to, že se tito hlupáci rodí z neschopnosti správně vyhodnotit současnou situaci, která je principiálně jiná než před deseti až patnácti lety. Ruský obranný potenciál je již jiný. NATO upadalo do hysterie kvůli rozmístění Iskanderů do Kaliningradské oblasti a na Krym, ačkoliv akční dosah tohoto operativně taktického komplexu  je menší než 500 km. Co se stane, jestliže Rusko rozmístí raketové zbraně delšího dosahu?

Evropané by se neměli divit, jestliže bez otálení Moskva oznámí, že rozmístění amerických raket krátkého a středního doletu blízko svých hranic bude považovat za bezprostřední hrozbu a místa rozmístění budou pak potenciálním objektem odvetných útoků. Jak to Rusku jde, to předvedlo v Sýrii.

Evropané by si měli uvědomit, že pro preventivní odvetné útoky nebude Rusko čekat a oznamovat tak zvaný stav ohrožení, který předchází začátku válečných akcí. Bude-li potřeba zastavit to, co ohrožuje bezpečnost ruské infrastruktury – raketové i vyrábějící jaderné zbraně, zasáhne se i v době míru. Příkladem může být Izrael, který v posledních letech opakovaně bombarduje jaderné objekty v Íránu a vojenské objekty v Sýrii a přitom není ani s jednou z těchto zemí ve válečném stavu. Nikoho se neptá. USA se podobně zachovaly při bombardování Jugoslávie v roce 1999 a Iráku v roce 2003.

Nad tím by se měli evropští politici zamyslet.

Ruské vedení operativně zareagovalo na akce americké administrativy. Ruský prezident Putin na setkání s ministrem zahraničí Lavrovem a ministrem obrany Šojgu dne 2. února oznámil, že Rusko odpoví na oznámení USA o odchodu z INF zrcadlově a taktéž pozastaví účast v dohodě. Prezident poznamenal, že se Rusko nenechá zatahovat do závodů ve zbrojení, pro Moskvu ztrátových. Veškeré návrhy RF na odzbrojení „zůstávají na stole a dveře jsou otevřené“. Putin žádal napříště neiniciovat v daném problému žádná jednání.

Je to naprosto nedvojsmyslný signál. Poslal jej nejen za oceán, ale rovněž do evropských hlavních měst. Jiná věc je, bude-li signál přijat.

Převzato z Fondsk.ru

***

5. února 2019

Sousedi Sýrie uznali, že Bašár Asad obstál a zachoval si své křeslo prezidenta Syrské arabské republiky, nehledě na obrovské těžkosti a problémy. O postupném návratu Sýrie do normálních podmínek svědčí třeba fotbalový zápas národního týmu Sýrie s Austrálií minulý týden v Damašku, který shlédly desítky tisíc diváků.

Financial Times (FT) uznávají, že Bašár Asad zvítězil, ač vítězství bylo vykoupeno obrovskou cenou. Sýrie už není taková, jaká byla před osmi lety, než došlo k arabskému jaru. Nyní je v troskách a národ je rozdělen na nepřátelské tábory. Dosud není bezpečno ani v Damašku, který neostřelují bojovníci z IS, ani z dalších radikálních islámských organizací, ale Izrael, pokračující v útocích na pozice íránských vojsk v Sýrii podporujících Asada.

FT uznávají, že Asad uchránil moc zásluhou spojenců – Íránu a především Ruska, které se do války v Sýrii zapojilo na podzim 2015.

Realitu musel přiznat jak Západ, tak sousedé Sýrie, arabské státy, které si stejně jako Západ přáli Asadův pád. Sousedi Sýrie, kteří podporovali opozici, začínají v různém stupni nesměle obnovovat diplomatické kontakty s Damaškem. Ty byly zpřetrhány až do konce roku 2018. Arabské státy mají různou motivaci. U většiny je to přání vzdorovat úsilí šíitského Íránu, který využívá syrský konflikt k posílení svého vlivu na jejich hranicích a chce být v regionu vůdčí silou. Jiní chtějí obnovit rozbité obchodní vztahy, aby si vyřešily své velké hospodářské problémy.

Jako první obnovily loni své diplomatické kontakty se Sýrií Sjednocené arabské emiráty a Bahrajn. Osobně se jako první kontaktoval v prosinci 2018 s Damaškem prezident Súdánu. Jordánsko otevřelo loni přechody na hranici se Sýrií.

Nejenergičtěji se domáhají obnovení členství Sýrie v Lize arabských států (LAS) ukončeného v roce 2011 Irák a Libanon. FT to objasňuje jeden z arabských diplomatů: „Všechno to spočívá v pragmatismu, který převažuje. Vyloučení Sýrie z LAS bylo velkou chybou, neboť z nás učinilo pozorovatele. Nakonec dnes ve všech diplomatických mechanismech týkajících se Sýrie chybí arabská složka.“

Podle arabského analytika Sábího přiblížil návrat Sýrie do LAS summit tohoto sdružení, konaný minulý týden v Bejrútu. Úsilí USA překazit jednání o syrské otázce v Bejrútu, konkrétně státním sekretářem Pompeem při jeho nedávné cestě po arabských hlavních městech se nepovedlo. Syrská otázka byla od samého počátku v centru diskuse.

Na tiskové VRIO konferenci vyzval ministr zahraničních věcí Libanonu Basil: „Napravit historickou chybu a vrátit Sýrii do své náruče“, znamená to zařadit Sýrii do LAS. Libanonský prezident Aun šel ještě dále, když vyzval vytvořit mezinárodní arabský investiční fond pro rekonstrukci a rozvoj států postižených vojenskými konflikty.

Sábí je přesvědčen, že se Sýrie dříve či později do LAS vrátí. Na tom trvá velká skupina arabských států: Tunis, Egypt, Spojené arabské emiráty, Súdán i další. K tomu vyzývají Irák, Libanon a Alžírsko, státy, které nepřetrhaly své vztahy se Sýrií v posledních osmi letech.

Převzato z Expert.ru

***

Naděžda Alexejeva

6. února 2019

Kvůli vstupu do NATO změnila vláda Makedonie název republiky přesto, že většina obyvatel si to nepřála. Tlak USA na země Balkánu prohlubuje politické tříštění, které začalo po rozpadu Jugoslávie. K podepsání protokolu o vstupu Makedonie do NATO byl zvolen 6. únor, s přítomností makedonského ministra zahraničí Dmitrova.

Bez reálné společenské podpory

Kvůli vstupu do aliance musela Skopje změnit původní název země na Severní Makedonii. Jinak by Řecko vstup blokovalo. Mělo obavy, že by si v budoucnu mohla Skopje činit nároky na řeckou oblast stejného zeměpisného názvu. V roce 2017 proběhla jednání mezi Athénami a Skopjí ohledně přejmenování Makedonie a v červnu 2018 podepsaly obě strany dohodu o novém názvu Republika Severní Makedonie. K potvrzení takového rozhodnutí a pro souhlas obyvatel se vstupem do NATO a EU bylo referendum. Odpůrci přejmenování referendum bojkotovali. Nakonec nebyl dosažen limit 51 % počtu hlasujících, hlasovalo jen 37 % obyvatel. Přes 90 % hlasujících předložený návrh podpořilo.

Šéf volební komise Derkoski řekl, že referendum nemůže být považováno za platné, ale vláda Makedonie na to nedbala. Předseda vlády Zajev nazval výsledek hlasování za „důležitý přínos pro budoucnost Makedonie“. V lednu 2018 přijal parlament změnu ústavy a s konečnou platností stvrdil výsledky nelegitimního referenda.

Jekatěrina Entina, pracovnice Institutu Evropy Ruské akademie věd říká: „Zcela podle tradice se otázka vstupu země do aliance rozhodovala bez reálné podpory většiny veřejnosti. Určitá část podporuje přejmenování země a vstup do NATO, ale není to převážná většina.“

Rozhodnutí vlády vyvolalo rozhořčení nejen v Makedonii, ale i v Řecku, kde se konaly masové protesty provázené střety s policií. Řekové považují takovou změnu názvu za nedostatečnou a nevylučují, že i při názvu Severní Makedonie mohou sousedé stejně vznést územní požadavky na Řecko. Podle průzkumu odmítá podpis dohody 62 % Řeků.

Makedonská vláda kromě změny názvu země ještě uznala za druhý úřední jazyk albánštinu. Před tím měla albánština status úředního jazyka jen v regionech, v nichž žila albánská menšina. Mnoho obyvatel Makedonie, včetně prezidenta Ivanova, to považuje za další ránu národním zájmům země.

Pracovnice Ruské akademie věd Jelena Guskova objasňuje, že Makedonie a Albánie mají složité historické vztahy a jednou z příčin, proč Skopje začala spolupracovat s aliancí, byla naděje na její pomoc při odolávání Albánii. Makedonie to má složité. Po získání samostatnosti v devadesátých letech bylo jasné, že zachovat státnost v podmínkách tolika národnostních neshod je prakticky nereálné. Proto si země pozvala NATO s nadějí, že jí aliance poskytne podporu. Ale když Albánci začali v roce 2001 s povstáním, NATO Makedonii nepodpořilo.

Nyní se Albánci dostávají k cíli svého dávného projektu – vytvoření Velké Albánie. Na jejím území bude během pěti let vybudována první letecká základna NATO v regionu. První etapa přijde na 50 milionů EUR. Podle albánského předsedy vlády bude úkolem základny ochrana vzdušného prostoru a výcvikové mise.

Eskalace antagonismu

Makedonie bude po Chorvatsku, Albánii a Černé Hoře čtvrtou zemí Balkánu v NATO. Vláda Černé Hory vůbec nepřistoupila k referendu, prý by to podle jejího prezidenta byla „nepotřebná aktivita“ a dokonce by prý ohrožovala zemi.

Aktivity NATO na Balkáně vyvolávají obavy Moskvy. Ministr zahraničí RF Lavrov k tomu řekl: „Vidíme, že NATO a EU stupňují úsilí o další přisvojení regionu. Takové akce vedou k další destabilizaci bezpečnosti v Evropě, narůstání napětí a nové děllící čáry.“ Podle Lavrova není od věci se domnívat, že se USA míchají do vnitřních záležitostí balkánských států a ovlivňují jejich rozhodování. Řídily hlasování v makedonském parlamentu, po němž země směla vstoupit do NATO a krom toho vydíraly, vyhrožovaly a podplácely poslance.

USA se snaží úplně vytlačit Balkán ze sféry vlivu Ruska. Washington se domnívá, že časem také zlomí odpor hlavního partnera Moskvy na Balkáně – Srbska.

Je registrována militarizace regionu. V prosinci 2018 ohlásil parlament Kosova vytvoření vlastní armády s předpokládaným počtem 5 tisíc vojáků. Záruka, že kosovská armáda nebude použita proti Srbům žijícím v severních oblastech, žádná není. Ruský vedoucí v misi OBSE Lukaševič řekl: „Zjištění mise (OBSE) celkem jasně ukazuje na to, že Kosovo se stále více stává ohniskem nestability a původcem konfliktního potenciálu v regionu.“ Srbsko považuje zřízení kosovské armády za hrozbu.

V posledních pěti letech je na Balkáně znatelná eskalace etnických a teritoriálních rozporů. Makedonie má problémů více: Napjaté vztahy s Albánií a nesoulad s Řeckem. To není spokojeno s dohodou s Makedonií a v žádném případě nedošlo k vyladění vzájemných vztahů. Odborníci nevidí, že by vstup Makedonie do NATO ovlivnil vojensko-politickou konfiguraci sil v regionu. Ale je to signál o zesílení nátlaku na Srbsko a Bosnu a Hercegovinu.

Podle Jeleny Guskové mají USA zájem na rozkmotření slovanských pravoslavných národů. Vstup Makedonie do NATO je dalším krokem, je to svého druhou demonstrativní gesto adresované Moskvě.

Balkán je z vojensko-strategického hlediska velmi přitažlivý a NATO jej chtěla odedávna kontrolovat. Chce tam převést velkou vojenskou základnu z Evropy. Právě Balkán má být klíčový pro vojenskou přítomnost NATO a USA na kontinentě. Překáží tomu dávný spojenec Ruska, Srbsko. Proto je takový zájem USA vlákat Srbsko a Bosnu a Hercegovinu do NATO.

Převzato z RT.com

Není zde článek celý?