Žoviální satira nestačí

 

Zaznamenáte stejnou kombinaci posměchu a samolibosti v hlasech novinářů z BBC, když uvolněně hovoří o spiknutí mocných. I v tomto případě jejich tón zní satiricky a nadřazeně, ale jeho hlavním účelem je nevystavit diváky a posluchače a ani novináře žádnému riziku. Nezaujmou žádný politický postoj kromě povzdechu, „No, nejsou strašní?“

V Anglii existuje dlouhá tradice of Fieldinga až po Dickense, která vám umožňuje říkat, že politikové jsou neschopní, poslední sexem, spiknutími, nebo prostě blbí. Politikové mohou být vším, čím je chcete mít, až na to, že nikdy nesmíte říct, že jsou opravdu nebezpeční. Veškerý ten posměch zaměřený na politiky je vlastně útěšný: nemusíte se starat a nemusíte události brát příliš vážně. Komičtí klauni – politikové – nejsou nebezpeční a vážnost je nudná a zbytečná. Není potřeba dělat nic jiného než se chichotat z pozice nadřazenosti, protože v hloubi duše víte, že to všechno nakonec dopadne dobře tak,  jako to vždycky dopadlo dobře v minulosti.  Boris Johnson a Nigel Farage si vybudovali svou kariéru na chytrém porozumění skutečnosti, že když hrajete blbého komika,  velká část veřejnosti si neuvědomí, co to vlastně prosazujete, než bude příliš pozdě.

Během brexitové krize mnozí zastávají zároveň protikladné postoje a neuvědomují si, že obojí nemůže být pravda. Na jedné straně jsou přesvědčeni, že politikové jsou k ničemu a jsou to zrádci. Na druhé straně jsou přesvědčeni, že Británie bude v pořádku a všechno dopadne jako obvykle dobře. Kdo způsobí, že to dopadne dobře, ti blbí politikové? To je otázka, kterou si už málokdo klade.

Když ale odhlédnete od světa světových válek a totalitních diktátorů, není na britské historii nic zvlášť útěšného. Podle měřítek konce dvacátého století nebyla Británie bezpečný přístav bez chaosu. Stávky zlikvidovaly Heathovu vládu let 1970-1974 a Wilsonovu/Callaghanovu vládu let 1974-1979. Občanská neposlušnost a protesty proti městským dávkám sice Thatcherovou nesvrhly, avšak uspíšily její odchod. Pohodlné období v britské historii bylo relativně krátké –  od začátku devadesátých let do hospodářské krize r. 2008. Je výmluvné, že všechny politiky, kteří jsou spojeni s touto érou – Johna Majora, Tonyho Blaira a Gordona Browna – nenávidí jak ultrapravice, tak ultralevice. Mezitím, ve své blbosti a ve svém fanatismu se brexitová pravice chystá zlikvidovat největší politický úspěch této éry – mírovou dohodu ze Severního Irska.

Dnešní karikatury a grotesky, sebeuspokojující pochvala, že se lidé chovají „tak anglicky“, že odmítají seriozně riskovat anebo seriozně řešit skutečné krize , nadřazený úsměv a vševědoucí úsměšek jen potvrzují pravdu slavného britského satirika Petera Cooka, že „Anglie se bude nezávazně chichotat, i když se propadne do moře“.

Kompletní článek v angličtině ZDE

Není zde článek celý?